Tři příběhy o setkání s agresorem po rozchodu

Iva, 20 let:
“S Tomášem jsem chodila 2 roky. Je to můj spolužák z paralelní třídy, dali jsme se
dohromady maturitním plese. Poslední rok na střední jsem do něj byla platonicky
zamilovaná a tím, že o mně projevil zájem, se mi splnil sen. Napsat, že jsem do něj byla
zamilovaná, je slabé slovo… spíš jsem byla úplně blbá, slepá a hluchá. Nechtěla jsem vidět,
že se ke mně chová arogantně a hrubě, hlavně před ostatními lidmi. Naopak když jsme byli
spolu, uměl být velmi pozorný a něžný. Rozpor v jeho chování mě mátl, myslela jsem si, že
dělám něco špatně a snažila jsem se mu maximálně přizpůsobit. Dělala jsem všechno podle
jeho přání a pomalu se ztrácela sama sobě. Všimli si toho doma i kamarádi. Ve vztahu mi
čím dál tím víc nebylo dobře a vše vyvrcholilo tím, že jsem se s Tomášem odmítla vyspat a
on mi nafackoval. Myslím, že těmi fackami mi prokázal tu největší službu, jakoby se mi
rozsvítilo. Řekla jsem mu, že s ním končím a utekla domů. Tomáš se s rozchodem
nedokázal vyrovnat, psal mi a volal a chtěl se sejít. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět, ale pak
mi napsal, že by se mi chtěl omluvit a to mě oslovilo. Přišlo mi fér, dát mu možnost, aby se
omluvil. Bylo by mi příjemnější, kdyby mezi námi nezůstala zášť. Dali jsme si sraz v parku.
Přišla jsem o chvilku dřív, Tomáš dorazil vzápětí, v doprovodu svých dvou kamarádů.
Všichni byli opilí, začali na mě křičet, nadávat mi, vyhrožovat mi, pokusili se mě chytit za
bundu. Naštěstí jsem se vytrhla a utekla. Vrátila jsem se domů úplně vyděšená. Nikdo
naštěstí nebyl doma, zavolala jsem kamarádce, která u mě přespala. Myslím, že jsem ještě
pár dnů potom byla v šoku, necítila jsem se dobře, nešla jsem do školy. Musela jsem se z
toho všeho vzpamatovat. Štěstí bylo, že se mi Tomáš přestal ozývat. Začal totiž chodit s
mojí spolužačkou. Měla jsem nutkání ji varovat, ale kamarádka mi to rozmluvila, aby se
Tomáš nenaštval a nechtěl se mi pomstít. Není mi z toho dobře, ale rozhodla jsem se, že s
Tomášem už nechci mít nic společného. Mám teď relativně čerstvě nový vztah, zatím jsem
hodně opatrná. Tomáš se na mě v tomhle směru podepsal víc, než bych čekala.”
Andrea, 27 let:
“V azylovém domě ROSA jsem strávila necelých 9 měsíců. Bývalý partner mi dlouhodobě
vyhrožoval zabitím, mnohokrát mě zmlátil tak, že jsem byla hospitalizovaná a posléze
dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Věděla jsem, že když od něj odejdu, budu se muset
někde schovat, ale nechtěla jsem ohrozit svoje blízké, u kterých by mě hledal. Azylový dům
s utajenou adresou byl pro mě ideální volba. Sociální pracovnice mi se vším pomohly.
Začátky byly hodně těžké, prošla jsem si několika psychickými propady, pak jsem zase
zažívala velké stavy euforie, že jsem svobodná a konečně si můžu dělat, co chci. Nevím,
kde se u mě vzal pocit, že se mi už nemůže nic stát. Byla jsem zvědavá a podívala jsem se
na Facebook do blokovaných zpráv. Byly tam i zprávy od bývalého partnera. Přemlouval mě
k setkání, chtěl mi všechno vysvětlit, omluvit se… Byl pomyslně na kolenou a žadonil o
poslední možnost mě vidět. Neodolala jsem a svolila se setkáním. První chyba. Pak
následovaly druhá, třetí… Souhlasila jsem totiž, že zajdu za bývalým partnerem do nové
práce, do baru, kde jsem nikdy předtím nebyla. Aby toho nebylo málo, šla jsem tam sama a
večer. Teď, když to píšu, tak sama nechápu, že jsem něco takového udělala. Když jsem tam
přišla, bývalý partner zrovna kasíroval poslední hosty a po jejich odchodu za nimi zamkl a
jeho výraz ochotného barmana zmizel. První jeho otázka byla, co si o sobě myslím. Řekla
jsem mu, že jsem musela odejít, protože se s ním nedalo vydržet. Tím jsem odpálila
rozbušku. Začal na mě křičet, sprostě mě urážet, vyčítat mi první poslední. Zkroutil mi ruce
za záda a křičel na mě z těsné blízkosti, pak mi plivl do obličeje. Chtěla jsem se mu
vytrhnout, ale to se mi nepovedlo. Po chvíli se trochu zklidnil a já se s ním chtěla v klidu
rozloučit. Na původně avizovanou omluvu jsem si ani nevzpomněla, hlavně jsem chtěla být
pryč. Když jsem mu řekla, ať mi odemkne, že odejdu, protože tohle nemá cenu, objal mě,
snažil se mě políbit a po chvilce se mi sápal po oblečení. Samozřejmě jsem se bránila, ale
měl větší sílu a jen jsem slyšela, jak praskají nitě na oblečení. Šeptal, že se mi to bude líbit,
že ví, že akorát dělám fóry. Když mě začal škrtit, začala jsem se bát, že mě zabije, tak jsem
se radši přestala bránit. Vůbec si nevšiml, že jsem celou dobu brečela. Bral to jako velké
usmíření, nehledě na použité násilí. Mluvil o tom, jak si najdeme nový byt a začneme znovu,
že už určitě pochopím, jak se mám ve vztahu chovat a pokud ne, bude se mnou mít větší
trpělivost. Pak šel na záchod a já si odemkla a utekla. Cestou jsem zahodila svůj mobil do
řeky. Po návratu do azylu jsem si smazala účty na sociálních sítích a založila novou
e-mailovou adresu. Našla jsem si nové bydlení v jiné městské části, změnila jsem práci.
Potřebovala jsem spálit všechny mosty. Učím se nevyčítat si minulost a chyby, které jsem
udělala. Vy je dělat nemusíte, stačí pochopit, že když vám někdo cíleně dlouhodobě
ubližuje, jen tak se nezmění.”
Danuše, 45 let.
“S manželem jsem žila 22 let, celou dobu jsem se o starala nejen o něj, ale i o naše tři syny,
náš dům, zahradu i malé hospodářství. Za každou cenu jsem se snažila udržet rodinu,
dělala jsem vážně maximum. Myslela jsem si, že úplná rodina je to nejvíc, co můžu dětem
dát. Jenže jsem si spletla úplnou rodinu s funkční. Přehlížela jsem, že na vybudování
funkční rodiny jsou potřeba dva a já byla sama. Mnohaletý stres mě dohnal v podobě
vážných zdravotních problémů a až ty mi otevřely oči a já se podívala pravdě do očí, jak žiju.
Po letech jsem se usmířila s rodiči a požádala je, jestli bych se k nim mohla na nezbytně
nutnou dobu nastěhovat. Když jsem řekla synům, že chci odejít, ti starší dva chtěli zůstat
doma s tátou. Bylo jim 16 a 18 let, už nešlo je prostě sbalit a odtáhnout násilím. Odešel se
mnou jen ten nejmladší, osmiletý, který na mě byl vždycky extrémně fixovaný. Odcházela
jsem neplánovaně, narychlo, krátce po napadení, neměla jsem myšlenky na to, abych si
vzala všechny svoje věci. Ono, nacpěte půlku života do cestovní tašky… Syn odešel jen se
školním batohem a oblíbenou hračkou. V bačkorách. Další dny jsem začala jednat, např.
jsem se objednala do ROSY, aby mi poradily, co mám teď dělat. Trápilo mě, že se synem
nemáme svoje věci. Bezpečnostní doporučení ohledně návratu domů a vyzvednutí věcí
jsem nebrala vážně. Abych byla upřímná, myslela jsem si, že pracovnice už jsou trochu
oběťmi svého povolání a nebezpečí vidí i tam, kde není. Navzdory doporučením nevracet se
do domu sama jsem tam jela. V době, kdy měl být manžel v práci. Jen jsem si v ložnici
začala vyndávat věci ze skříně, uslyšela jsem příjezd auta a za chvíli spěšné kroky po
schodech. Manželovi dal asi vědět soused, jeho kamarád. Manžel se nejdřív držel a chtěl si
promluvit, ale když zjistil, že trvám na tom, že se nevrátím, začal na mě řvát, nadávat mi,
házet po mě nábytek a nakonec mě zbil. Zatímco vždycky se vyhýbal tomu, aby mě bil do
obličeje, tentokrát mu bylo úplně jedno, jak budu vypadat. Ještě se mi smál, ať ho klidně
nahlásím, že mu stejně nic nedokážou. Pak jsem upadla do bezvědomí a probudila se až po
pár hodinách. Manžel už doma nebyl. Co mi síly stačily, vzala jsem aspoň synovy věci a pár
svých nejcennějších věcí, jako jsou fotoalba dětí. Zavolala jsem si taxíka a odjela k našim.
Další kroky podnikám zásadně po předchozí konzultaci s pracovnicemi a právníkem a
otázku bezpečí beru vážně. Už bych nic zbytečně neriskovala.”
Příběhy našich tří klientek ilustrují, jak nebezpečné může být, když se oběť po
rozchodu rozhodne se znovu sejít s agresorem. Motivy pro setkání mohou být různé…
potřeba “rozejít se v dobrém”, “vysvětlit si to”, “dát mu šanci na vysvětlení”, nebo i čistě
praktické, kdy si žena potřebuje vzít svoje věci ze společné domácnosti nebo doufá, že bude
možné se s agresorem dohodnout např. na podmínkách rozvodu nebo péče o děti. Všechny
motivy se dají pochopit, ale vždy je třeba myslet především na vlastní bezpečí. Pokud se
někdo chová dlouhodobě násilně, není reálné, že se během krátké chvíle zcela změnil.
Pokud je schůzka nezbytná, žena by na ni nikdy neměla jít sama, schůzka by se měla konat
ve dne, na veřejném místě (např. kavárna) a v přítomnosti dalších svědků. Věci ze společné
domácnosti si může vyzvednout za přítomnosti dalších svědků nebo Policie ČR.