Šedý pondělí. Pravá, levá, pravá, levá. Pauza. Nádech, výdech. Pravá, levá, pravá, levá. Odcházím z nemocnice. Bolavá, vykuchaná, prázdná. Jsem definice prázdnoty. Vyzvedávám si Nyx a jdu za Šárkou, potřebuju novou kérku. Když je hotová, uleví se mi. Aspoň něco je tam, kde má být. Aspoň něco je v pořádku. Dýchám. Hladím Nyx. Bude to dobrý. Pláč, pláč, pláč. Závazek k miminku. Jeho život jsem obětovala pro svůj. Proto s tím svým musím něco udělat.

Modrý úterý. David II. se dívá podezíravě. Skoro s ním nemluvím. Jsem odtržená, studená, ledově klidná. Koncentrace, zaujetí, zaměření na cíl. Na cíl? Spíš na cestu. Dialog probíhá v mojí hlavě. Moje miminko se mě z nebe ptá, co v životě chci a já odpovídám. Třídím myšlenky, rovnám priority. Co chci, co potřebuju, co můžu. Co mi dává vztah? Dává mi vůbec něco? Co mi bere? Co mi zůstává? Výsledek je jediný možný. Odejdu. Ale tak, jak se má. Poprvý v životě udělám něco správně.

Žlutá středa. David II. je v práci a já balím. Celý můj život je v malý sportovní tašce. Pak beru Nyx a jdu do města shánět ubytování. Daří se mi získat malinkatý pokoj na ubytovně, která není ani daleko od útulku. Úspěch! Radost! Jsem na sebe pyšná, asi poprvé v životě. Spousta světla. Teplo, záře. Sedím na lavičce a teplo mi vstupuje do každý buňky v těle. Opojný pocit, že jdu správně. Že vím, co chci. Jen to neposrat, držet směr. Soustředění, síla, odhodlání.

Bílý čtvrtek. Pokračuju v čištění svýho života. Jdu do poradny pro dlužníky. Naděje. Světlo na konci tunelu. Není to tak zlý, jak to vypadalo. Zvládnu to. Dýchám, dívám se do Slunce. Jdu domů a hledám smlouvy, kontakty na věřitele, cokoliv, co pomůže rozmotat to šílený klubíčko. David II. bystří, co to dělám. Říkám na rovinu, že odcházím a chci mít čisto. Směje se mi. Že mě nepustí a budu dělat, co on bude chtít. Naivní kráva. Troska. Zbytečná existence. To jsou nejslušnější pojmenování, který použije. Nebije mě, ale účinek je stejný. Rána do hlavy. Barevný kola před očima. Zatmění duše. Chci si šlehnout. Odchází a zamyká mě.

Bledý pátek. Chci ještě spát. Všechno mě bolí. Pocit, že nevstanu. Už nikdy. Nezvládnu to. Moje tělo váží tunu. Ruce na propadlém podbřišku. Tam, kde měl být život, je devastující prázdno. Přemýšlím, zda mám dost peněz na zlatou. Včera mě od ní David II. zachránil, když mě zamkl. Zachránil… Kromě toho, že jsem krásná, jsem zjevně taky vtipná. Prázdno. Pusto. Nicota. Je mi to fuk. Čekám. Nyx zvedá hlavu a strká mi čumák do ruky. To teplo. Bože. Její dech se mi sráží do dlaně a její oči hypnotizují moje. Máš pravdu, holka. Zvedám se a jdu pro složku s papírama, který jsem včera našla.

Růžová sobota. David II. se vrací někdy v noci, uklidněný mojí přítomností usíná. Já ráno vstávám, jdu na dlouhou procházku s Nyx a v hlavě si rovnám, co Davidovi II. řeknu. Musí přece pochopit, že takhle dál nemůžu žít. Můžeme se rozejít jako slušní lidé. Klid, vyrovnání, úleva. Pochopení. Chci po něm jenom, aby se mnou zašel do poradny a pomohl mi s těmi dluhy. Tenhle problém máme přece společně. Pak se naše cesty v klidu rozejdou.

Černá neděle. S naprostým klidem, že můžeme celou situaci jednoduše a elegantně vyřešit, žádám Davida II., abychom si promluvili. Zajatá nadějí, nevnímám jeho pohrdavý úšklebek. Říkám, co chci a proč. Že chci rozchod, protože takhle nejsem šťastná. A že bych jen potřebovala, aby se mnou řešil ty dluhy. Svýho dílu zodpovědnosti se nijak nevzdávám. Říct pravdu, všechno vysvětlit. Koncentrovaná na to, co všechno chci říct, nevšímám si proměny Davidova výrazu. Rysy mu tuhnou, na krku nabíhá žíla, výraz chladne. Mrazivým tónem se mě ptá, jestli si z něj dělám prdel. Držet směr. No nedělám. Zatne ruce v pěst a zvedá se od stolu.
Linda, 20 let.
Konec druhé části.