„Je to člověk od člověka“ – to je nejčastější věta, která zaznívá v okamžiku, kdy se výzkumnice Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. a Dana Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy ptají policistů, sociálních pracovnic z OSPOD nebo Intervenčních center na fungování systému pomoci obětem domácího násilí.

Výzkum začal  již na jaře 2020 v době nouzového stavu a v první fázi se zaměřil na data od neziskových organizací (viz zde). Výsledky naznačily velkou latenci domácího násilí a zároveň nekonzistenci v řešení jednotlivých případů ze strany institucí, jako jsou policie, OSPOD, intervenční centra a další pomáhající organizace. Právě proto se na ně a faktické fungování systému v létě 2020 zaměřila druhá fáze výzkumu.

Výsledky výzkumu mezi pomáhajícími institucemi potvrdily, že i za nárůstu intenzity domácího násilí za pandemické situace systém pomoci funguje nekonzistentně – situace obětí se tak často vyhodnocuje na každém místě jinak. To nepřispívá k celkové důvěře v instituce, což si uvědomují i někteří jejich zaměstnanci, ztěžuje to i orientaci v systému u často traumatizovaných obětí. Jednotlivé složky systému nicméně dokážou i za stávajících podmínek obětem pomáhat, pokud dobře využijí možnosti, které jim legislativa dává, jak se rovněž ukázalo ve výzkumu. Co výzkum ukazuje o jednotlivých institucích a jejich fungování za pandemie i obecněji?

Z rozhovorů s policisty i policistkami vyplývá, že PČR se mnohde potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. V řadě případů zejména nedostatek zkušeností komplikuje schopnost policistů vyhodnotit na místě, zda se jedná o domácí násilí či zda je skutečně na místě vyhodnotit situaci jako ojedinělý incident. Z výzkumu vyplývá, že násilí je lépe podchyceno tam, kde PČR zůstane s rodinou ve styku a zapojí do monitorování či řešení situace další složky, např. OSPOD, intervenční centrum či neziskovou organizaci. Podstatnou roli rovněž sehrává proaktivní přístup nadřízených, kteří mohou, ale ne vždy skutečně revidují veškerá hlášení, kde by se o domácí násilí mohlo jednat. Zároveň je třeba upozornit na nebezpečí redukce domácího násilí pouze na tu jeho podobu, která opodstatňuje případné trestní stíhání – o domácí násilí se jedná daleko dříve, než takto eskaluje a ve zdánlivě jemnější podobě může trvat i řadu let s trvalými zdravotními, psychickými i ekonomickými  dopady na oběť.

I u případů, jež řeší OSPOD, tedy tam, kde se domácí násilí děje v přítomnosti dětí, výzkum ukázal, že lépe fungují proaktivní pracoviště, která se i během nouzového stavu snažila udržovat styky s rodinami, u nichž předpokládala možnost nárůstu násilí, případně preventivně navštěvovala lokality, kde nárůst násilí předpokládala. Relativně kriticky byla hodnocena spolupráce s přetíženými Úřady práce i skutečnost, že sociální dávky i dávky v hmotné nouzi byly v době nouzového stavu vypláceny mnohdy se značným zpožděním, což velmi tíživě dopadá na osoby řešící situaci domácího násilí, na nichž jsou často závislé děti.

Analýza rozhovorů s terapeutickými pracovníky, ať už v rámci intervenčních center či projektů zaměřených na pomoc rodinám procházejícím akutním konfliktem, ukázala, že během a po skončení první vlny epidemiologických opatření docházelo a dochází k extrémnějším útokům ze strany osob, jež se chovají agresivně, a zároveň lze odhadovat, že dopady násilí budou za nejisté společenské situace vážnější.

Napříč systémem se ukazuje tabuizace sexualizovaného násilí, o jehož časté přítomnosti ale zároveň většina odborných pracovnic a pracovníků systému pomoci nepochybuje. Lze konstatovat, že pro oběti domácího násilí je v současné době velmi obtížné o tomto typu násilí mluvit, byť jeho dopady bývají obzvláště ničivé.

Dalším styčným bodem je kritika přestupkového řízení, u nějž řada případů domácího násilí končí – komise, jež přestupky vyhodnocují, nemají potřebné kompetence k posouzení spáchaného násilí a jeho následků. Postihy, které mohou uložit, navíc demotivují i deprimují oběti či jejich děti, které se odhodlaly celou situaci řešit a naopak mohou posílit osoby, které se násilí dopouštějí.

Zároveň se potvrdila i potřeba zřízení dalších míst v azylových domech a jejich celková adaptace na krizovou situaci tak, aby nedocházelo k omezování pobytových a krizových služeb, ale naopak k jejich navýšení.

Ve světle trvající pandemické situace je třeba upozornit na přetrvávající přetíženost neziskových organizací poskytujících specializované služby obětem domácího a sexualizovaného násilí, jež fungují jako určitá záchytná síť pro ty, kdo stávajícím systémem propadají a zároveň umožňují své klientele zorientovat se v ne vždy přehledném systému tak, jak v místě jejich působení funguje, čímž reagují na nekonzistentnost systému.

V důsledku nouzového stavu a souvisejících preventivních opatření vzrostl počet incidentů domácího násilí a přirozeně se tak zvýšila poptávka po službách organizací pomáhajících obětem tohoto násilí. Situace také zvýraznila mezery v poskytování pomoci obětem násilí ze strany státních institucí. Ukázal to kvalitativní výzkum realizovaný pracovnicemi Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., a Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy ve spolupráci s neziskovými organizacemi: ROSA – Centrum pro ženy, z.s., Acorus, z.ú., a proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, o.p.s.

Druhou fázi výzkumu podpořila Nadace České spořitelny.