Beru do ruky zastřihovač vlasů a sedám si k zrcadlu. Bedlivě mě sledují tři páry očí. Jedny jsou tmavě hnědé, druhé světle hnědé a třetí hnědozelené. Uvědomuju si, jak se mi klepe ruka, tak beru strojek do obou rukou. Vzápětí mi dochází, jak křečovitě to vypadá. Takže radši levou rukou chytám první pramen vlasů, zapnu strojek a začínám. Prameny vlasů mi padají k nohám a přihlížející tmavě hnědé oči se začínají topit. Josífek, ten nejcitlivější z mých tří loupežníků, jde ke mně a objímá mě. Zastavuju strojek, aby na Josífka nepadaly moje vlasy. Nemůžu si pomoct a brečím s ním. To už k nám přijdou i Vašík a Matýsek. Najednou sedíme na zemi, máme propletené ruce a nohy a brečíme všichni. První promluví Matýsek: “Mamkooo, a to teď nebudeš mít žádný vlasy? Jako Shrek?” Přes slzy se usměju a vysvětluju, že nebudu mít vlasy, ale že můžu nosit šátky a klobouky nebo čepice nebo že si můžu koupit paruku. Představa paruky kluky nadchne. Když se začnou předhánět v nápadech, jakou bych si měla pořídit a smějeme se tomu, tak vím, že pro tuhle chvíli jsme z nejhoršího venku a můžu si vlasy doholit. Pak se na sebe nemůžu vynadívat. Zjišťuju, že kousek od pravého spánku mám docela velkou pihu, o které jsem neměla tušení, dokud byla schovaná pod vlasy. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet krátký sestřih, tak až budu mít po chemoterapiích a vlasy mi zase začnou růst, tak se mi to splní. Připadá mi zvláštně bizarní, že jsem na to neměla odvahu. Ale co se divím… neměla jsem odvahu na spoustu jiných věcí.

Dětství jsem měla smutné. Maminka onemocněla, když mi bylo šest let a o tři roky později zemřela. Tatínek bez maminky neuměl žít. Žal zapíjel alkoholem a při jedné cestě z hospody měl smrtelnou nehodu. To mi bylo deset let. Ujali se mě prarodiče z tatínkovy strany. Starali se o mně moc hezky, měli mě rádi, ale přesto jsem se cítila hodně sama. Bohužel jsem jedináček, takže jsem vždycky hodně tíhla k dětem a pro svoji pohodovou a nekonfliktní povahu jsem bývala oblíbená. Ve škole jsem neměla problémy a ani v pubertě jsem nijak nevyváděla. Můj život byl hodně poklidný, postupně jsem se víc a víc starala o prarodiče, kteří začali mít zdravotní problémy. Dokončila jsem gymnázium a nastoupila na vysokou školu. Vybrala jsem si předškolní pedagogiku, protože mi mezi dětmi bylo vždycky dobře. Na oslavě spolužákových narozenin jsem potkala Milana. Byl opravdu okouzlující. Ve spoustě ohledech můj opak – společenský, výřečný, vtipný, dominantní, rád byl středem pozornosti, ale nebylo to vynucené, spíš přirozený důsledek jeho charismatu. Dlouho mi bylo záhadou, proč si ze řady svých obdivovatelek vybral zrovna mě. Připadala jsem si proti němu veskrze obyčejná. Ale možná pro nás platilo pořekadlo o tom, jak se protiklady přitahují.

Chodili jsme spolu tři roky, než jsem otěhotněla a vzali jsme se. Dřív, než jsem začala chodit k psycholožce, se kterou jsme postupně rozkryly, jak můj vztah s Milanem fungoval, bych řekla, že byl náš vztah idylický, absolutně bez konfliktů. Teď bych spíš řekla, že k velkým konfliktům nedocházelo, protože jsem se Milanovi ve všem přizpůsobovala. Jak jsem zmínila, byl dominantní, měl přirozenou autoritu, která mi zpočátku imponovala. Je přece strašně fajn, když si chlap ví se vším rady, dokáže se prosadit. Oproti němu jsem neměla takové sebevědomí, takže mi přišlo logické a přirozené, abych ustupovala. Jenže ono toho ustupování začalo být nějak moc, týkalo se všeho, včetně toho, co jsem si opravdu měla rozhodovat sama. Milan mluvil do všeho… do toho, které školky mám oslovit, když jsem po škole hledala práci, jak se mám oblékat, ale taky jak mám vést domácnost, co mám kde nakupovat. Taky jsem mu musela ukazovat účty. Nejdřív mi nic z toho nevadilo, protože jsem neměla co skrývat. Co se týká vedení domácnosti, tak mě vždycky odkazoval na svoji maminku, která byla desítky let v domácnosti a hodně mi opakoval, že jeho rodiče jsou spolu celý život a funguje jim to, tak proč by to při stejném přístupu nemohlo fungovat i nám. Je pravdou, že jeho rodina působila na první dojem naprosto idylicky. Tatínek úspěšný advokát, maminka spokojená se svou pozicí v domácnosti, kde se starala o to. aby měl manžel ideální podmínky pro budování kariéry a o jejich tři děti. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem byla zamilovaná nejen do Milana, ale také do jeho rodiny. Spíš… do iluze o jeho rodině, protože jestli o domácím násilí něco platí, tak je to fakt, že není na první pohled znát.

Ani u nás nebylo na první pohled znát. Mladá rodina, tři děti během pěti let, muž úspěšný v práci, žena ztrhaná, ale to se dá vždycky svést na probdělé noci. Nikdo nevidí, jak se muž k ženě chová, když se zaklapnou dveře jejich krásného domu se zahradou. Jestli ji ponižuje, nadává jí, shazuje ji v nejcitlivějších oblastech – tedy jako maminku a manželku, vysmívá se jí za vzhled po porodu, neustále ji za něco kritizuje, pořád není spokojený, křičí na ni, vyhrožuje jí sebráním dětí a umístěním do blázince… ten výčet nebere konce. Taky nebylo vidět, že mě Milan poprvé zmlátil, když jsem byla těhotná, trpěla nevolnostmi a nestihla jsem mu včas nachystat snídani tak, jak to má rád. A že mě pak už mlátil celkem pravidelně. Roky jsem se trápila, hledala způsob chování, který by Milana neprovokoval k násilí. Věřila jsem každému slovu, které mi Milan řekl. Nakonec jsem uvěřila i tomu, že si za násilí můžu sama. Když byl jednou opilý, ujelo mu, že jsem stejná “píča nebeská” jako jeho matka a tím pádem si zasloužím úplně stejné chování. Začala jsem tušit, že v téhle rodině, do které jsem tolik toužila patřit, je ledacos špatně. Když jsem sebrala odvahu, zeptala jsem se tchyně na její vztah s tchánem. Popřela, že by docházelo k násilí a řekla mi něco v tom smyslu, že ženská musí něco vydržet. Pomalu mi začalo docházet víc věcí… že Milan vyrůstal v tomhle pokřiveném prostředí a přijal za své, že je normální zmlátit těhotnou ženu, která včas nenachystá snídani. Ne, že bych ho úplně obhajovala, jen jsem začala nějakým věcem víc rozumět a pomalu jsem se začala sbírat.

Posledního půl roku jsem se vůbec necítila dobře, ale protože mi nic zjevného nebylo, k lékaři jsem nešla. Až když jsem si jednoho dne oblékala podprsenku a zabolelo mě prso a vytekla z něj nějaká tekutina, rozhodla jsem se objednat. Pak šlo všechno velmi rychle – vyšetření, testy, stanovení diagnózy, léčba. Když mi lékařka vysvětlovala, jaká mě čeká léčba, zmínila se o tom, že je důležité, jaké mám rodinné zázemí. A já jsem si vybavila, co mi Milan řekl, když jsem mu pověděla o své diagnóze. Jeho reakci nikdy nezapomenu: “Hmm, skvělý, takže jediný použitelný na tobě byly kozy a vo ty přijdeš. Bude z tebe vyřezaná zrůda.”. Podívala jsem se na něj a najednou mi bylo, jako kdyby mi někdo sundal klapky z očí, z uší a asi i z mozku a mně všechno do sebe zapadlo. Pořád dokola mi v hlavě zněla věta: “Takhle přece nemůžu žít.”

Během týdne jsem se s kluky odstěhovala ke kamarádce, která mi pomoc dávno nabízela a já jí věšela na nos bulíky, jak je u nás všechno v pohodě. Zašla jsem na OSPOD a sehnala si přes Informační a poradenské centrum ROSA – právničku a začala sepisovat návrh na svěření dětí do péče a taky žádost o rozvod. Docházím k psycholožce na individuální terapii. Jakékoli provizorium považuji za lepší variantu než zůstat s Milanem. Moje maminka měla nádor zhoubný, já dostala do rukou lepší karty. Nádor je malý, ohraničený, uzliny mám čisté. Mám dobrou šanci na léčbu. Mám tři kluky, kvůli kterým jsem si skutečně koupila duhovou paruku, ve který teď občas chodím. Asi vypadám jako blázen, ale po psychické stránce jsem si nikdy nepřipadala zdravější. Držte mi pěsti.

Magda, 37 let